Tomáš Petrásek: Fermiho paradox – zápis z přednášky

Fermiho paradox

Mgr. Tomáš Petrásek

Fyziologický ústav AV ČR

  1. 9. 2015

 

Dámy a pánové,

přeji vám všem hezký večer. A děkuji za uvedení.

Připravil jsem si na dnešek povídání o problematice hledání jiných inteligencí, ať už na naší vlastní planetě nebo ve vesmíru. A v podstatě celá tato přednáška nebude o ničem jiném než o otázkách, které napadají asi každého člověka. A když se v noci zadívá na jasné, bezmračné nebe a na nepřeberné množství hvězd a začne uvažovat, jestli ty jiné hvězdy jsou také podobné našemu Slunci, jestli některé z nich mají planety podobné té naší a jestli třeba odtamtud, odněkud se také někdo dívá na oblohu a klade si přesně stejné otázky jako my. A tyhle otázky si lidé kladou už poměrně hodně dlouho. Dnešní přednáška bude vlastně o tom, kam tyto otázky vědce zatím zavedly.

 

V titulu přednášky jste si nemohli nevšimnout jména italskoamerického fyzika Enrica Fermiho. Je to právě on, jehož jméno tak nějak se stalo symbolem pro tu největší nevyřešenou otázku, jaká lidi trápí. Není asi ani první, kdo tenhlecten problém zformuloval, ale už tak nějak se stal tím jeho symbolem.

Kdy k tomu došlo?

Stalo se to v 50. letech nejspíš v roce 1950 v laboratořích Los Alamos, kde probíhal výzkum jaderných zbraní. A během jednoho hezkého slunného poledne se skupina jaderných fyziků o polední pauze vydala na oběd. Řešili témata převážně nevážná, jak už to tak při obědových pauzách bývá a na přetřes přišla i témata, která v té době hýbala Amerikou. Jedním z nich, to bude asi našinci poněkud povědomé, byla záhadná zmizení kovových odpadkových košů v New Yorku a druhým pochopitelně létající talíře, což byl v té době docela nový fenomén a vlastně i takový jaksi celospolečenský úkaz.

 

Kreslíř z časopisu Yorker obě tato témata spojil a to samozřejmě vyvolalo nemalé pobavení fyziků, kteří diskutovali, jestli tedy je skutečně možné, aby nám ti Marťani létali krást ať už odpadkové koše nebo cokoliv jiného a ták. A pouze Enrico Fermi se tak jako zamyslel a, i když už se obecný rozhovor stočil někam jinam, on najednou vyskočil a zvolal památnou větu: „Kde všichni jsou?“ I když překládá se různě, tak tohle je asi tak nejvěrohodnější verze. Tím samozřejmě myslel ty mimozemšťany. On si položil naprosto jednoduchou otázku: „Když je vesmír nekonečný a vznikaly by v něm jiné bytosti podobné nám, jak to, že nevidíme žádné známky jejich přítomnosti?“ Protože úplně smysl to nedává. Daleko logičtější by bylo, kdybychom nějaké jejich stopy viděli. Tenhle problém není samozřejmě vůbec nový, ani to není nijak zvlášť originální postřeh, jenom vlastně Fermiho genialita byla v tom, že pochopil, jak moc netriviální tahle otázka je. A později se tím zabýval i Michael Hart, proto někdy se setkáme i s označením Fermiho-Hartův paradox a nebo také obecně řečeno „mlčení vesmíru“.

 

Proč je tedy mlčení vesmíru takovým problémem?

Vezměme si jenom naši Galaxii, která je jednou z nesčetného množství galaxií v pozorovatelném vesmíru. Obsahuje střízlivým odhadem asi 300 miliard hvězd plus mínus. A podle toho, co dneska víme, tak jsou tam hodně zastoupeny i planety. Ty ještě nikdo nespočítal, ale tipněme si, že jich bude minimálně stejně – možná o něco víc, možná o něco míň.

 

 

 

Kolik by tady s námi v té Galaxii mohlo být mimozemských civilizací?

Jako první se pokusil tohleto kvalifikovaně odhadnout v 60. letech radioastronom Frank Drake, který za tím účelem zformuloval Drakeovu rovnici, což je další z takových symbolů pátrání po mimozemšťanech. Kdybychom si dosadili všechny ty proměnné, které tam vidíme, pak bychom mohli spočítat, kolik bychom očekávali v naší Galaxii civilizací. Problém Drakeovy rovnice je v tom, že ty proměnné neznáme. Máme určitý pojem o tom, jak vypadají ty první tři:

  1. A) tedy rychlost zrodu hvězd v Galaxii
  2. B) jaké procento hvězd má planety
  3. C) a zhruba tušíme, jaké procento planet by mohlo být obyvatelné, i když tam už je ta nejistota vyšší.

Ale co my víme o tom, s jakou pravděpodobností vzniká život, jakou se vyvíjí inteligence nebo jaká frakce inteligentních bytostí bude schopná s námi komunikovat a konečně ten nejproblematičtější parametr, jak dlouho taková komunikující civilizace může vydržet než se buďto změní v něco jiného nebo než zanikne.

 

Takže rovnice vlastně je vhodná jenom pro to, aby nám pomohla uchopit ten problém a formulovat, které veličiny do něj vstupují, než aby nám odpověděla na tu otázku, kterou si tu klademe. Jedním z jejich nedostatků je také to, že ona implicitně, tím jak je napsaná, předpokládá, že Vesmír je v rovnovážném stavu, že tady vzniká stejné množství civilizací jako jich zaniká, což ale vůbec nemusí být pravda, takže i ten přístup k tomu problému může být ve skutečnosti špatně. Taky zanedbává možnost, že by mimozemšťané mohli osídlit větší množství planet. Vždycky předpokládá, že budou jenom na jedné, takže není to úplně ideální, ale přece jenom Drake tu Fermiho otázku posunul o kus   dál.

 

Další variantu rovnice zformuloval Stephen Webb, který se omezil jenom na počet planet s mnohobuněčným životem, protože mu nešlo až tak o ty komunikující mimozemšťany, nebyl to radioastronom, ale jako podobných úvah je samozřejmě spousta, ale zase tady máme problém těch vstupních proměnných, které prostě neznáme.

 

Druhá možnost, když tedy nemůžeme mimozemšťany nějak rozumně teoreticky uchopit, nemůžeme dosadit Fermiho rovnici a získat rozumný výsledek, můžeme se je tedy pokusit najít. To by bylo samozřejmě ideální řešení. Představa, že někde ve vesmíru budou nějací mimozemšťané je stará, pokud ne jako lidstvo samo, tak minimálně jako snahy pochopit podstatu Vesmíru. Již staří Řekové uvažovali o tom, že na jiných planetách by mohly být jiné rozumné bytosti, ale pokud je nám známo, tak je nenapadlo, že by vůbec byla nějaká komunikace mezi takhle vzdálenými světy možná. V 19. století s rozvojem techniky už se to začalo měnit a od té doby se vlastně datují neúnavné pokusy navázat nějakou formu kontaktu. Od doby, kdy bylo vynalezeno rádio, je tak nějak obecně přijímáno, že tím prostředkem bude právě rádiové vlnění, i když dneska už víme, že to vůbec není nevyhnutelné a bohužel stejně neodmyslitelně jako je SETI spojená s rádiovou astronomií, tak je spojená i s poněkud nevědeckými přístupy.

 

Už v 19. století se mluvilo o tom, že by bylo možné posílat třeba na Mars nebo na Venuši, kde se tehdy předpovídaly podmínky vhodné pro inteligentní bytosti, signály opticky, pomocí nějakých zrcadel nebo dokonce obrovského krajinného inženýrství, kdy třeba by se na Sibiři v lesích vysázela  Pythagorova věta jako ty trojúhelníky s čtverci nad odvěsnami a přeponami a podobně. Ale pokud je mi známo, tak v té době nebyl nikdo dostatečně šílený, aby to uskutečnil. Jakmile bylo vynalezeno rádio, tak hned už jeho první průkopníky napadlo, že by to byl ideální prostředek pro komunikaci mezi Zemí a Marsem. V té době byl samozřejmě Mars jasná jednička. Jak Nikola Tesla, tak sám Marconi tvrdili, že se jim podařilo signály nejspíše z Marsu od Marťanů zachytit. Dneska předpokládáme, že to, co ve skutečnosti zachytili, byl rádiový šum nejspíš z Jupitera. Měli tedy pravdu v tom, že ty signály pocházely z vesmíru, ale asi ne v tom, že by byly umělé. Jedná se spíš o přirozené signály. Podobné pokusy pokračovaly i ve 20. letech, ale pak nějak to nadšení trochu pohaslo, protože nic jednoznačného z toho nevyplynulo. Zájem o mimozemšťany oživil až Frank Drake, který měl k dispozici moderní radioteleskopy, kde přece jenom, i když už tehdy Mars nebyl považován v tomhle směru za nadějný, tak už se otevřela možnost, že by se zachytily signály i z jiných hvězdných soustav. A ten započal tu éru těch naslouchacích SETI projektů, které v různé formě a v různém měřítku pokračují vlastně až do dneška. Ta aktivní vysílání začala jenom dva roky po zformulování Drakeovy rovnice v roce 1962, kdy bylo poselství mimozemšťanům odvysíláno tehdy ze sovětské Evpatorie. Je na Krymu, takže dneska už je asi zase ruská, ale prostě z Evpatorie.

Tohle vysílání bylo zajímavé především v tom, že k předání zcela výmluvného a nadčasového poselství stačila pouhá tři slova: mír, Lenin, SSSR. Ano, je to samo o sobě jedno z vysvětlení toho, proč vesmír mlčí. Další zajímavá zpráva byla odeslána v roce 1974 z Areciba.

 

Asi všichni znáte ikonický talíř. Je to i v dnešní době největší anténa, jednotlivá, na světě, jaká existuje, když nepočítáme anténní soustavy. A v roce 1974 byla uvedena do provozu a jako součást v podstatě oslav k příležitosti zahájení provozu po rekonstrukci byla odvysílána zpráva mimozemšťanům.

V grafické podobě vypadá takto a inteligentní bytosti z jiných planet by měly být schopny z ní dekódovat číselnou řadu, informace o stavbě nejdůležitějších atomů a molekul, to jak vypadáme. To je asi tak to jediné, co si tam můžeme na první pohled všimnout – té lidské postavičky a jak vypadá Sluneční soustava a jak vypadá radioteleskop. No, s tou všeobecnou srozumitelností to není zas až tak slavné, protože bylo to otestováno na účastnících jakéhosi astrobiologického kongresu, kde jim rozdali příslušnou řádku jedniček a nul a tuším, že jako moc úspěšní nebyli, takže musíme doufat, že  mimozemšťané by na tom byli lépe.

 

Nicméně tahle zpráva má i některé další nedostatky. Už jenom to zacílení. Kulová hvězdokupa M13 v Herkulu.

 

1) Kulové hvězdokupy nejsou úplně ideálním místem pro hledání obyvatelných planet. Ať už proto, že je tam málo těžších prvků nebo protože jsou tam hvězdy velice nahuštěny.

2)Navíc je tato hvězdokupa dvaadvacet tisíc světelných let daleko, takže čtyřiačtyřicet tisíc let než bychom mohli očekávat případnou odpověď, pokud by si mimozemšťané nedali vůbec žádný čas na rozmyšlenou. A to snad i autoři museli správně vědět, že tou dobou už budou dávno v důchodu.

3) No a navíc se při vysílání vůbec nepočítalo s vlastním pohybem hvězdokupy, takže zpráva půjde vedle, ale naštěstí je hvězdokupa dost velká, takže aspoň tu periferní část zpráva trefí. To už by bylo opravdu hodně tristní.

Každopádně potom jako dodatečně se vedení observatoře nechalo slyšet, že vlastně šlo jen o propagační počin a že cílem vlastně vůbec nebylo komunikovat s mimozemšťany.

 

Jediný možný pokus mimozemšťanů nám odpovědět byl zaznamenán v roce 1977, byl to tzv. WOW signál, což byl prostě krátký radiový záblesk, který byl zachycen radioteleskopem. Splňoval všechna kritéria, která bychom očekávali od mimozemského signálu. Bohužel však byl jenom velice krátký a nikdy poté se nezopakoval a přišel z místa na obloze, kde nejsou žádné významné hvězdy. Takže dodneška netušíme o co šlo, jaký byl původ signálu, jestli náhodou nešlo třeba o nějaké tajné vojenské zařízení nebo něco podobného. Ale klidně mohlo jít i o projev mimozemšťanů. Podle všeho, co se povedlo o tom zjistit. No, od té doby následovala spousta pokusů mimozemšťanům odpovědět. Jejich, jak bych to řekl no, důvěryhodnost můžeme posoudit sami už jenom podle toho, že v několika případech byla do vesmíru vyslána hudba. V celé řadě případů vzkazy poskytnuté publikem na sociální sítě nebo zaslané prostřednictvím krátkých textových zpráv. Jednou do vesmíru putovala dokonce sekvence fotosyntetického enzymu ribulóza-1,5-bisfosfát-karboxylázy. Minimálně dvakrát byla za cíl zvolena hvězdná soustava  GJ581, o které se myslelo, že tam existují Zemi podobné planety. Nedávno se zjistilo, že zřejmě ta detekce těch planet byla mylná, takže tam ve skutečnosti nic není. No, ve skutečnosti ta zpráva z Areciba z toho vychází v podstatě tak jako nejlépe. To je opravdu aspoň něco, čemu by mimozemšťané teoreticky mohli být schopni porozumět. O zprávách z Twitteru si nedělám příliš veliké iluze.

 

Takový trošku návrat do reality. Když proponenti SETI tvrdí, že mimozemšťané mající radiové teleskopy už nás dávno museli zaznamenat a že o nás dávno ví celá Galaxie a je jenom otázka času, kdy mimozemšťané přistanou na trávníku před Bílým domem, pojďme si říct, co vlastně z toho našeho radiového šumu by bylo zaznamenatelné. Kdybychom byli mimozemšťané a měli bychom anténu, která by odpovídala tomu Arecibu, dejme tomu, že jsme mimozemšťané s omezeným rozpočtem, nic většího nám neproplatí, máme Arecibo. Tak rádio, televize, to bychom nezachytili v podstatě ani třeba z Pluta nebo z jiných lokalit na hranici Sluneční soustavy. Takže představa, že mimozemšťané si budou pouštět Rodinná pouta nebo něco podobného je dost mimo. Jediné, co má realistickou šanci být zachyceno rozumně velkými anténami je směrované úzkopásmové vysílání jako jsou právě třeba ty depeše adresované mimozemšťanům nebo vysílání astronomických radarů, když se snažíme odrážet signály od nějakých kosmických těles. Tam už by ta zachytitelnost byla v řádů tisíců světelných let s podobnou anténou, ale musíme si uvědomit velké omezení, protože základem je správné namíření a správné načasování. Vysílač i přijímač musejí být namířeny jeden na druhý, jinak se dostaneme mimo ten radiový paprsek a musíme poslouchat právě v době, kdy ten vysílač vysílá nebo kdy ty signály dorazí k nám. Takže máme velmi velkou šanci, že nás ten signál mine a musíme samozřejmě počítat s rychlostí světla.

 

Tady je to totéž o čem jsem v jádru mluvil vyjádřeno graficky. Na svislé ose je síla vysílače, tady dole je normální rádiové, televizní vysílání, tady na hranici toho zeleného obdélníku by bylo Arecibo (zpráva z Areciba) a tady někde už by byly hypoteticky nějaké vysílače supervyspělých kosmických civilizací, které by měly mnohem větší finanční i energetický rozpočet. A potom tady je vzdálenost od Země, kde zase ten zelený obdélník mi vymezuje velikost Galaxie a ty barvy ukazují naději na zachycení takového vysílače. Vidíme tedy, že kdyby někde řekněme v okruhu stovky světelných let, což v kosmických měřítkách je skoro nic, k nám někdo vysílal  Arecibem a my jsme mířili správným směrem, pak bychom to zaznamenali skoro určitě. Ale jakýkoliv slabší vysílač nebo kdyby byl umístěný dál v rámci naší Galaxie, tak šance na zachycení je buď poměrně nízká a nebo vysloveně nulová. To jenom tak realistický odhad, co je a co není možné.

 

Jak je to s tou rychlostí světla. Tohlecto je umělecká představa, jak vypadá naše Galaxie a výřez ukazuje, kde v ní je umístěno Slunce. Když si to ještě zvětšíme, tak tam uvidíte takový malý modrý puntík. To je sféra o průměru 200 světelných let, což je oblast kam od doby, kdy bylo vynalezeno rádio, měli alespoň teoretickou šanci naše signály dospět. Teď úplně zanedbejme sílu, berme, že mimozemšťani by měli nějakou gigantickou anténu. Ale i tak vidíte, že je to píchnutí špendlíkem. V rámci Galaxie zatím ty signály nedospěly skoro nikam, tudíž šance, že by mimozemšťané naše vysílání opravdu zachytili je mizivá. Musela by být Galaxie mimozemšťany naprosto nahuštěná, aby se vůbec nějací mohli vyskytnout v tomhle malém objemu prostoru.

 

Proto, abychom vůbec mohli počítat s úspěchem, musíme vůbec zvolit vhodný prostředek. Dneska už víme, že pro mezihvězdnou komunikaci, tím myslím přenos většího množství informace s vynaložením relativně malého množství energie, by byly vhodnější jiné vlnové délky než je rádio, třeba přenos viditelného světla pomocí laseru, který lze velice úzce zaměřit a když máme optický teleskop, vyladěný na tu správnou vlnovou délku, pak lze přenést mnohem víc bitů za sekundu než pomocí rádia. Ale přesto většina pokusů o pátrání po mimozemských signálech se v podstatě z historických důvodů omezuje na radiový obor. I v rádiovém  oboru musíme vybrat frekvenci, kde samozřejmě některé frekvence jsou vhodnější než jiné, ale pořád je ten prostor značný. A musíme si vybrat cíle, což jenom zvyšuje tu pravděpodobnost, že se s mimozemšťany vlastně mineme a to vůbec ani nezmiňuji možnost, že mimozemšťané mohou používat nějaká komunikační média, která my třeba neznáme nebo technologicky nedokážeme zvládnout.

 

No, další problém je, že mimozemšťané jsou prostě mimozemšťané. Že nevíme o nich vůbec nic, a tudíž těžko můžeme odhadovat, jaká by byla jejich motivace. My totiž ani nevím, jak by vlastně vypadali. K tomu, aby bytost byla schopná postavit radioteleskop, by měla být tedy technologickým druhem, který má nějaké manipulační orgány, kterými je schopen manipulovat se svým okolím. Má nějaké výkonné smyslové orgány, aby byl schopen ve světě získávat dostatek informací a je společenský, má nějakou sociální organizaci. Protože pokud by mimozemšťané se neřídili naprosto jinou logikou než my, tak jakýkoliv jedinec, ať bude sebevíc dlouhověký, sebevíc inteligentní, tak sám osobě by asi na vynalezení, postavení a provoz radioteleskopu nestačil. Takže předpokládejme, že na to bude potřeba úsilí nějaké větší společnosti nebo organizace. Tohleto jsou jediná omezení, která jsou nevyhnutelná nebo skoro nevyhnutelná.

 

Když se podíváme, jakože k tomu se ještě trochu vrátím, na nejinteligentnější organismy na Zemi, můžeme si všimnout jedné věci, každý vypadá úplně jinak. Mají většinu z těch věcí, o kterých už jsem mluvil, ale jinak je každý naprosto jiný. A to všichni žijí na jedné planetě za zhruba podobných fyzikálních a chemických podmínek.

 

Mimozemšťané žijící v úplně jiném prostředí by mohli vypadat ještě úplně naprosto jinak. A i jejich způsob pohledu na svět by tím byl nevyhnutelně ovlivněn.

 

Takže když uvážíme tohle všechno, tak pravděpodobnost, že bychom narazili na nějaké Vulkánce ze StarTreku, kteří jsou v podstatě jako my, je velice malá. Sice tomu žádný fyzikální zákon nebrání, ale to spektrum možností je tak široké, že máme daleko větší šanci narazit na něco, co bude vypadat takhle.

 

A to samozřejmě má i své implikace, když se snažíme teda pochopit, co by mimozemšťané asi chtěli, o co by jim šlo, jak by se k nám chovali. Možné je v podstatě cokoliv.

 

Ale vraťme se k Fermiho paradoxu. Já teď proberu jednotlivé hypotézy a zároveň i některé věci, které tu původní Fermiho otázku činí vlastně ještě palčivější.

Teď tedy to první prohloubení.

Sovětský badatel Kardašev poukázal na to, že kosmické civilizace by mohly být nesrovnatelně pokročilejší než my a navrhl kvantifikovat to jejich spotřebou energie. Vycházel z toho, že spotřeba energie během rozvoje naší vlastní civilizace plynule stoupá a seřadil je podle tzv. Kardaševovy stupnice.

Přičemž civilizace I. stupně by byla schopná shromáždit a spotřebovat veškerou energii, která by byla dostupná na její vlastní planetě.

Civilizace II. stupně už by byla schopná využít veškerou energii své vlastní hvězdy.

Civilizace III. stupně by si nárokovala dokonce všechny hvězdy příslušné galaxie.

Vidíte, že tam je docela hezký vždycky skok zhruba o deset řádů. A my jsme tedy zatím pouze na stupni 0,7, takže vůbec jsme ještě mimo stupnici, ale snažíme se. No, o co tady jde. Pokud by civilizace byly ochotny obětovat nějaký plus mínus fixní podíl svého energetického rozpočtu na projekty SETI a vysílání k jiným hvězdným soustavám, tak v zásadě ty Kardaševovy supercivilizace vyšších stupňů než jsme my, by měly být nepřehlédnutelné. Civilizaci byť jen I. nebo II. stupně bychom měli být schopni bez problémů zaznamenat v naší Galaxii a civilizace III. stupně bychom viděli, i kdyby byly opravdu v mimogalaktických vzdálenostech někde v hlubokém kosmu.

 

Posluchač: „Jak spotřebují energii ty hvězdy, tak já tu hvězdu přestávám vidět.“

 

No, dokonce i po tom by ty civilizace měly být poměrně nápadné, protože kdyby obklopily hvězdu nějakou Dysonovou sférou, tedy obálkou nějakých solárních panelů nebo něčeho podobného, pořád pro ně platí zákony termodynamiky a měli by uvolňovat velké množství odpadního tepla, takže to by zase mělo být nápadné v tom infračerveném spektrálním oboru. Dokonce už někteří astronomové se pokoušeli po Dysonových sférách tímto způsobem pátrat. Zatím nevím o tom, že by uspěli nebo že by aspoň našli něco dostatečně přesvědčivého.

 

Ale měl jsem na mysli ty úmyslné snahy upoutat naši pozornost. Na ty by měli samozřejmě obrovské možnosti.

 

Tak čím to může být, že tedy žádné mimozemšťany nevidíme. Vůbec takové zdánlivě nejpřímočařejší vysvětlení je, že jsme tady prostě sami, minimálně v rámci Galaxie. Ale proč? To už zas tak triviální vysvětlit není.

Jedním z takových vysvětlení, aspoň donedávna oblíbených, byla hypotéza vzácné Země. Že prostě něco na naší planetě je neopakovatelné, jedinečné a že takových planet, i v tom nekonečném vesmíru, bude strašně málo, pokud vůbec nějaké. No, to, že by bylo něčím ojedinělým Slunce jako hvězda, to je nepravděpodobné. Sice přesně stejných hvězd je poměrně málo (asi 10 %), ale to zas není tak malá frakce, nebo záleží taky, co považujeme za přesně stejnou hvězdu. Ale to zas není tak málo. Když byly ještě v módě hypotézy, které předpokládaly, že planety vznikají nějakou ojedinělou katastrofickou událostí třeba srážkou dvou hvězd, tak se zdálo možné, že tím, co je opravdu vzácné, jsou planety, ale dneska už známe tisíce planet a neustále se objevují další. A ukazuje se, že planety jsou naprosto běžnými průvodci velkého procenta hvězd. Takže tyhle argumenty padají.

Další možností je tzv. galaktická obyvatelná zóna. Jde o to, že poblíž jádra galaxie se předpokládá vysoká četnost různých kosmických katastrof jako jsou výbuchy Supernov nebo třeba okamžiky, kdy začne aktivovat centrální černá díra a tyhle katastrofy přilehlé planety mohou poškodit nebo sterilizovat. Naopak na galaktické periferii je velmi málo těžkých prvků, ze kterých by případné Zemi podobné planety mohly vzniknout. Tudíž se očekává, že existuje jakási zlatá střední cesta, což je právě ten region, kde se nachází Slunce, kde je ještě dost těžkých prvků, ale zase tam není příliš vysoká frekvence těch kosmických kataklyzmat. Ale opět, tenhle region podle všeho zabírá docela velkou část galaxie, takže to není tak, že by v tom mohlo být Slunce vysloveně jedinečné. Jenom to o trochu snižuje těch 300 miliard hvězd a prostě budeme třeba v desítkách miliard. No, co se zatím vyloučit nedá, že Země nebo soustava Země – Měsíc je jedinečná v nějakém geologickém parametru. Že prostě třeba Země je vzácná planeta v tom, že má magnetické pole nebo deskovou tektoniku, což třeba Mars ani Venuše nemají nebo, že má velkou oběžnici jako je Měsíc a že to prostě byl ten nezbytný předpoklad, aby se tady vyvinul život nebo inteligence. Ale tohle to jsou těžko testovatelné hypotézy a já osobně si myslím, že asi tak úplně absolutní argument se z toho zformulovat nedá. Každopádně, i kdyby byla Země sebevzácnější, není to úplně dostatečné vysvětlení Fermiho paradoxu samo o sobě, protože věřit, že by byla až tak jedinečná, že nikde v tom množství vzdálených galaxií by nebyla žádná obdobná planeta, tomu se věří fakt těžko. A taky to odporuje Koperníkovskému principu, že bychom neměli očekávat, že naše Země je něčím mimořádná. To samozřejmě není fyzikální zákon nebo něco podobného, ale tak nějak jako jít do těch neznámých otázek s jistou dávkou skromnosti asi úplně neuškodí.

 

Co je možné je, že tím vzácným je buď život nebo inteligentní život. Problematikou vzniku života se tady moc zabývat nebudu, protože tím se zabývají lidé už strašně dlouho a vlastně jediné, co z toho dáme dohromady je, že život se objevil na Zemi velice brzo, což by nasvědčovalo tomu, že jeho vznik není zas až tak komplikovaný jak by se mohlo zdát. Samozřejmě je to ojedinělé pozorování, ze kterého nemůžeme nic moc vyvodit, ale nic lepšího nemáme. Nicméně víme, že vývoj komplexního života trval velice dlouho. My nevíme, jestli je to fenomén, který je pravděpodobnostní nebo který má prostě nějakou latenci. Můžeme to přirovnat třeba, když budeme sázet ve sportce je samozřejmě výhra nepravděpodobná, ale její pravděpodobnost je stejná s prvním  podaným tiketem jako když sázíme 150 let vkuse. Nebo třeba naopak, když navštěvujeme vysokou školu, tak šance, že bychom dostali diplom hned při první návštěvě školní budovy je poměrně malá.  I když se také nedá úplně vyloučit, zejména v Plzni, ale zase když vytrváme a budeme tam chodit dostatečně dlouho, tak ta šance, že ho nakonec dostaneme, je naopak velice vysoká. A my nevíme, jestli ten komplexní život, potažmo inteligence, je událostí toho prvního nebo druhého typu. Pokud by to bylo spíš něco nahodilého, nepravděpodobného, tak je možné, že Země měla neskutečnou kliku a že na jiných planetách k tomu dochází velice vzácně a případně po mnohem delší době. Z toho, že inteligence, aspoň tedy na Zemi, vznikala dlouho a pomalu, tak můžeme vyvodit, že buď to je nepravděpodobná nebo dokonce nevýhodná, že potřebuje dost času na vývoj nebo prostě, že nemáme typický příklad. To musíme brát bohužel vždycky v úvahu. K těm otázkám se budu ještě vyjadřovat na konci přednášky, ale zase, máme tady problém. Je inteligence dostatečně vzácná, aby to vysvětlovalo Fermiho paradox?

 

Další řešení počítají s tím, že Frank Drake se se svojí rovnicí mýlil a že galaxie není z hlediska inteligentního života v rovnovážném stavu. Ono to má svoji logiku. Vesmír tady není věčně. Měl nějaký svůj počátek, nějaký svůj vývoj a je jasné, že ty mimozemské inteligence musely v nějakém konkrétním okamžiku poprvé získat všechno potřebné pro to, aby vůbec mohly vzniknout. Je tedy možné, že teprve relativně nedávno došlo k určitému typu fázového přechodu, který vznik kosmických civilizací umožnil a my se v podstatě neseme na čele téhlecté vlny, takže buď to jsme vysloveně první civilizace, která vznikla a nebo aspoň mezi prvními a dostatečně vepředu na to, aby tady neexistovaly žádné ty supercivilizace v tom Kardaševově smyslu. O co by mohlo jít? Vlastně jsme se toho už trochu dotkli. Protože jak se vyvíjela Galaxie, tak galaktická obyvatelná zóna teprve v nějakém okamžiku začala existovat s tím, jak klesala třeba frekvence výbuchů Supernov a záblesků záření Gama a naopak se zvyšoval obsah těžkých prvků. Že je možné, že my vlastně žijeme v prvním období, kdy ten rozestup mezi těmi třeba záblesky Gama, jak navrhují tady Annis a Cirkovic, že poprvé je ten rozestup dostatečně dlouhý, aby vůbec nějaká civilizace se mohla dopracovat tak daleko jako my. Všechny pokusy evoluční před námi byly vlastně smeteny. To by byla vlastně docela sympatická hypotéza, že jsme mezi těmi nejlepšími.

 

No, abychom si to trochu prohloubili. Ten náš náskok, nebo ten náskok případných mimozemšťanů by musel být opravdu velice malý k tomu, aby byl uvěřitelný, protože naše Galaxie, ač se to laikovi asi nezdá, je velice malá. Když si představíme nějakou bytost schopnou se replikovat, ať už by to byl biologický organismus jako jsme my nebo nějaká uměle vytvořená entita – třeba rozmnožující se kosmická sonda nebo něco podobného, tak se bude schopen rozmnožovat geometrickou řadou. A pokud by zároveň byl schopen cestovat vesmírem nějakými rychlostmi, které jsou z našeho hlediska ještě technologicky představitelné, třeba jednotky nebo nízké desítky procent rychlosti světla, pak by takový replikátor byl schopen zabydlet a kompletně kolonizovat celou Galaxii během geologického okamžiku (během třeba jednotek desítek milionů let). A Galaxie tady existuje 13 miliard let. My, jako naše Země je tady 4,5 miliardy let. To znamená, že žádná jiná kosmická civilizace neměla před námi dostatečně velký náskok, ani těch 1 – 10 miliónů let, aby se dostala do stádia, kdyby byla schopna osídlovat jiné hvězdné soustavy a díky tomu zabydlet celou Galaxii, protože kdyby se tomu tak stalo, tak na Zemi se nikdy nevyvinul člověk, ale byla osídlena nějakou civilizací z vesmíru a k tomu podle všeho nedošlo, pokud nebudeme brát vážně Dänikena a podle Dänikena se to té mimozemské civilizaci vlastně nepovedlo, protože tady nějakou dobu působili a pak zase kamsi zmizeli.

 

Jak bychom to mohli vysvětlit, pokud tedy mimozemšťané jsou schopni mezihvězdného cestování.

No, první možnost je, že je tam nějaká zábrana, o které vlastně zatím nemáme ani ponětí. To by byla docela zajímavá věc, protože o ničem takovém vlastně nevíme. Také je možné, že mimozemšťané celou Galaxii mají dávno zkolonizovanou, ale Zemi se z nějakého důvodu vyhýbají. To se dá vysvětlit různě. Docela uvěřitelným vysvětlením by se mi zdála možnost, že se ve skutečnosti vyhýbají planetárním soustavám, kde existuje život. Mimozemšťané pravděpodobně znají Wellsovu válku světů, kde mimozemské vetřelce zastavily pozemské mikroorganismy, proti kterým neměli vyvinutou imunitu a je to ve skutečnosti veliký problém, protože pokud budeme kolonisté a budeme hledat vhodné světy k osídlení, pak to určitě nebude planeta, kde je domorodý život, protože o tom, jak ten život funguje z dálky nemůžeme moc zjistit a nemůžeme vědět, jak by tamní mikroorganismy reagovaly s naším organismem, takže pokus takovou planetu osídlit by byl nevyhnutelně vysoce rizikový a nemuselo by se nám to podařit. Takže mimozemšťané by mohli preferovat planety bez života. Ale jako důvod, proč tady vůbec žádné stopy po působení cizích inteligencí nevidíme taky, není to úplně dostatečné.

 

Jak je to s tou proveditelností mezihvězdných cest?

Radioastronomové, kteří se věnují SETI dost často ve svých úvahách, ve svých publikacích možnost mezihvězdného cestování buď úplně opomíjejí nebo ji tak nějak odbývají, že je to prostě tak někde na hraně mezi vědou a fantazií, ale nepříjemná pravda: Ono by to asi šlo.

 

Nepříjemná zřejmě hlavně pro ty radioastronomy, protože samozřejmě, kdyby mezihvězdné cestování bylo fyzikálně vyloučené, pak se nemusíme obávat, že když mimozemšťané opravdu nebudou mít rádi komunistické slogany nebo zprávy z Twitteru, že si to přijdou s námi vyříkat z očí do očí. Pokud by mezihvězdné cestování možné bylo, pak tady nejsme až tak v bezpečí a pokusy aktivně připoutávat pozornost mimozemšťanů můžou být docela zahrávání si s ohněm. Podle mého názoru mezihvězdné cestování proveditelné je, ne tedy na naší současné technologické úrovni, ale minimálně se současnými fyzikálními principy by se dalo dosáhnout rychlosti kolem procent rychlosti světla, kdybychom zapřáhli alespoň jaderné štěpení nebo v lepším případě jadernou fúzi. Což znamená, že k jiným hvězdám bychom se dostali aspoň za stovky let, což je dlouho, ale není to nerealistické. Navíc ne všechny biologické druhy musejí mít stejně omezenou dobu života jako my nebo musejí mít takové nároky na vodu, kyslík a další věci, mohou být třeba schopny přirozeným způsobem hibernovat, takže by pro ně to mezihvězdné cestování bylo daleko přirozenější. Takže skutečně nemůžeme jen tak od stolu vyloučit, že by mimozemšťané se mohli k jiným hvězdným systémům dostat.

 

Zase. Naše úvahy se budou ubírat jinými směry podle toho, co budeme o mimozemšťanech předpokládat.

Vůbec, jak budou vypadat?

My tak nějak mlčky předpokládáme, že to budou civilizace tak jako my, že to budou nějaké biologické organismy + jejich technologie, jejich nástroje, stroje a přístroje, ale je taky klidně možné, že ve skutečnosti ty mimozemské inteligence jsou ryze umělé, že to jsou nějací roboti nebo něco, nějaké organismy vytvořené civilizacemi, které už se dávno toho biologického balastu zbavily a je možné, že to jsou nějaké entity, které prošly tzv. singularitou – tím se v učeném žargonu rozumí, že to jsou civilizace, které prošly nějakým vývojovým zvratem, jehož důsledky nedokážeme domyslet. Takže tím se odborníci snaží říct, že mimozemské civilizace pro nás mohly být naprosto nepředstavitelné.

 

Jak si je tedy máme vlastně představovat?

Máme si je představovat tak, jak to činil Frank Drake, jako nějaké statické entity, které osídlují svůj vlastní hvězdný systém, maximálně vysílají rádiové vlny, ale nikam se neposunují. Máme si je představit jako něco, co se rozmnožuje, co zakládá nezávislé kolonie, výsadky do jiných hvězdných soustav, a tak osídluje čím dál větší část Galaxie nebo si je máme představit jako něco, co se fyzicky rozrůstá jako nějaká galaktická impéria, která budují provázané systémy hvězdných soustav.

Protože každá z těchto možností znamená svoje. Hlavně tedy pro ten parametr L – tedy dobu dožití té dané kosmické civilizaci. Impéria by sice byla jaksi prostorově rozlehlá, ale mohla by se taky jako celek zhroutit a zaniknout. My vlastně potřebujeme, aby ta civilizace vysloveně zanikla, ne aby tam zůstaly nějaké ostrůvky, protože i ty bychom mohli dost dobře zaznamenat. Kupodivu jako jeden z častých důvodů, proč by se mohlo zhroutit mezihvězdné impérium, je v podstatě ideologické zahnívání nebo šíření škodlivých memů, což je v podstatě totéž. Kdyby se tam rozšířila ideologie tak destruktivní, že by všechny ty osídlené planety nějakým způsobem zničila nebo ty obyvatele přiměla opustit technologie a vrátit se k nějakému primitivnímu životu. Ale samozřejmě těch jevů, které by mohla zničit, je větší škála. V těch ojedinělých izolovaných koloniích, kde žádná systematická komunikace neexistuje, tam by bylo těžší takovou rozšířenou civilizaci nějak jednorázově zničit. Ono ani ty kosmické katastrofy v tomhlectom nejsou příliš účinné a kdyby ta civilizace byla opravdu dost rozšířená, tak by ji nemusela zničit ani super nebo gama záblesk. Ale zase tady musíme počítat s pravděpodobností, jaká je pravděpodobnost, že ta daná kolonie bude vysílat další výsadky, jaká je jejich pravděpodobnost na úspěch, jaká je očekávaná doba dožití každé té kolonie, protože když si tyhlecty pravděpodobnosti vhodně nastavíme, tak můžeme dojít jak k tomu, že tak kolonizace bude trvale udržitelná, že nakonec ta daná civilizace pohltí celou galaxii a nebo můžeme dojít i k tomu, že osídlí pár hvězdných soustav, když se ta kolonizace tak nějak zadrhne a ty jednotlivé osídlené planety zase zaniknou. Bohužel, jak už je to tak u řešení Fermiho paradoxu zvykem, všechny tyhlecty možnosti jsou představitelné, takže nevíme, která z nich je ta správná.

 

Pokud by mimozemšťané zásadně zůstávali na domovských planetách a do kosmu necestovali, je obtížné to vysvětlit. Neznáme žádný důvod, který by jim v tom fyzikálně bránil. Možná jim v tom brání to, že daleko dřív zaniknou a nebo že se tak rozhodnou dobrovolně. Zdálo by se nepředstavitelné, že všechny ty rozmanité civilizace by se rozhodly stejně, ale jako jak se rozhoduje ta civilizace, které my jsme součástí. Pilotovaná kosmonautika tak nějak od okamžiku, kdy jsme zarazili vlaječky do Měsíce spíš skomírá než že by prodělávala nějaký boom a to jestli jednou se dostanou lidští kolonisté na Mars nebo ne, je pořád ještě otevřená otázka. A na Zemi samozřejmě máme spoustu svých problémů, které nám v tom mohou zabránit. Takže pokud jsme typičtí, tak nemůžeme vyloučit, že typická civilizace se do toho kolonizování přilehlého vesmíru tak úplně nepohrne. Vysvětlit, proč bychom takové stacionární mimozemšťany nerozlišili, je docela triviální. Pokud by nebyly takové planety hodně četné, no tak můžou být prostě moc daleko, takže ty jejich signály jsou moc slabé nebo jsme na ně zatím nenatrefili a nebo ti mimozemšťané po navázání kontaktu prostě netouží a rezignují na SETI, stejně jako na kolonizaci, což by bylo smutné, ale bohužel představitelné.

 

Teď ještě k tomu parametru L. Co se tedy s civilizacemi děje?

Dost pravděpodobně, stejně jako můžou vzniknout, můžou také zaniknout. To, jak mají zanikat, těch možností je celá řada a dá se říct, že podléhají dobové módě. V době Franka Draka byla samozřejmě na výsluní hypotéza nukleárního Armageddonu, podle níž každá civilizace, i která dosáhne jistého stupně, nakonec postaví atomovou bombu a každá civilizace, která postaví atomovou bombu, ji také dřív nebo později použije a sama se tím zničí. A vyřadí se tím z Drakeovy rovnice. Z nějakého důvodu tahle hypotéza vyšla z módy, i když na tom nemůžou mít podíl žádné racionální důvody, protože atomové bomby pořád ještě máme, zničit bychom se s nimi pořád ještě dokázali, že bychom od šedesátých let výrazně zmoudřeli se také předpokládat nedá, takže ten Armageddon nad námi pořád visí. Už né asi tak tíživě jako v šedesátých letech, ale aktuální je pořád. Teďka jsou zase spíš v módě ekologické faktory, které těžko oddiskutujeme, to i tak souvisí, že většinou když to prostředí se zhoršuje, tak i ty válečné konflikty jsou tak nějak naléhavější. Každopádně civilizace může být prostě odsouzena ke kolapsu. Ať už bude jakkoliv dobrá, tak vždycky má nějakou nenulovou pravděpodobnost, že ji zničí buď to kosmická katastrofa nebo katastrofa ekologická, nebo její vnitřní konflikty, a tudíž její další existence více či méně spoléhá na štěstí. Přičemž ale stačí jeden jediný okamžik smůly k tomu, aby její existence byla definitivně zpečetěna, prostě jediný šílenec, který zmáčkne červené tlačítko nebo prostě nějaké třeba špatné rozhodnutí vládnoucích vrstev, které vyvolá ekologickou katastrofu a potom už prostě tady není civilizace, o které by se dalo hovořit. Ta možná optimističtější, možná pesimističtější, těžko říci, varianta, je právě představa té singularity. Že civilizace, které se dokážou nezničit a dosáhnou nějakého vývojového stupně projdou jakýmsi vývojovým skokem nebo předělem, který je změní na něco, co si těžko dokážeme představit. Vlastně nevím o tom, že by si někdo troufal to odhadnout, jak by civilizace vypadala po singularitě. Takovou singularitou rozumíme třeba vývoj nějaké ohromně schopné umělé inteligence nebo splynutí člověka a stroje nebo nějaké podobné technologické průlomy, které by úplně změnily pravidla hry, které tady teďka máme.

 

„Jsem četl knížku Cesta do mikrosvěta a tím se to všechno vysvětluje.“

No, to je vlastně speciální případ singularity nebo jeden z možných.

„Nebo nějaká jiná. Prostě interakce, které dávají našemu rozumu rozum se přenesou na vnitřní struktury hmoty ne, to je jasný přece. Tím je to jasné.“

 

Můžeme pak diskutovat v kavárně.

Další řešení předpokládají, že na vině jsou samotní mimozemšťané. Že by se nám mohli vyhýbat z obavy z biohazardu, o tom už jsme diskutovali. Ale jednak je možné, že nás prostě nechávají  být záměrně. O tom hovoří tzv. hypotéza zoo, tedy my jsme pro mimozemšťany cenným vědeckým objektem, který si přece nebudou znehodnocovat tím, že by do něj nějak zasahovali nebo nedej bože by nám napomáhali v našem civilizačním rozvoji a že ve skutečnosti pro ně nejsme partnery, ale de fakto pokusnými nebo studovanými objekty. Ta trošku sympatičtější verze je hypotéza galaktického klubu – je v podstatě stejná, ale počítá s tím, že jakmile dospějeme, dosáhneme nějaké technologické nebo možná mravní úrovně, která by nám umožnila hovořit s těmi mimozemšťany jako rovný s rovnými, takže teprve tehdy se oni nám dají poznat a sestoupí z nebes a bude prostě dobře. No, jako ta ošklivější možnost je, že ve skutečnosti mimozemšťané mlčí, protože to s námi nemyslí dobře.

 

Pojďme se na to podívat z toho biologického pohledu. Když bychom si představili jednotlivé mimozemské civilizace jako biologické druhy nebo biologické organismy a Galaxii jako obrovský ekosystém, můžeme si klást otázku, jak by se tedy ty mimozemské civilizace měly chovat z biologického hlediska. Je tedy otázka, jestli se budou chovat podle nějakých ušlechtilých morálních pohnutek, řekněme tedy rozumně nebo eticky, nebo jestli nám převáží takové ty darwinistické popudy, prostě přežití na prvním místě ať to stojí, co to stojí, a nebo jestli se ty mimozemské civilizace budou chovat ještě nějak jinak. Ono v praxi vidíme, že lidi se často nechovají ani morálně, dokonce ani sobecky, ale například iracionálně nebo vysloveně stupidně, což tady asi zástupcům spolku skeptiků není třeba dvakrát připomínat a je dost dobře možné, že i rozhodnutí celých civilizací, včetně těch vysoce vyspělých, mohou být ovlivněna i zcela neracionálními pohnutkami. Každopádně ať je tomu jakkoliv, měly by v Galaxii časem převládnout právě ty civilizace, které projdou všemi těmi nástrahami, které budou schopny přežít, budou schopny se efektivně rozšiřovat, budou schopny obstát v konkurenci ostatních. Tedy i kdyby za celou tu dobu, co tady ty civilizace mohou vznikat jako vznikaly jenom ojediněle a vzácně, tak by se nám měly vyselektovat ty, které by tu Galaxii byly sto dobýt a které bychom neměli být schopni přehlédnout. Ale my je tady přesto nemáme.

 

Takže položme si otázku, řekněme ekologickou. V jakých typech ekosystémů, že tam prostě tu a tam vyráží nějaký izolovaný jedinec, aniž by spolu vzájemně měli příležitost přijít do nějakého přímého kontaktu. Je možné, že je Galaxie pouští, že naprostá většina její plochy je pro inteligentní bytosti nevhodná, že tam nemohou vznikat, nemohou to ani kolonizovat a prostě nás dělí ty fyzikální podmínky. To ale tak nevypadá, protože to, co z vesmíru vidíme, vlastně přímo zve ke kolonizaci. Je možné, že Galaxií se prohnala nějaká obrovská živelní pohroma, třeba ten záblesk gama záření a my jsme v podstatě v situaci jedné z těch prvních rostlinek, která klíčí z toho bahna, z toho popela, a všude kolem nás je ta pustina. Možná někde na druhém konci existuje něco podobného, co se teprve začíná uchycovat. Ale neznáme žádný dostatečně účinný typ živelní pohromy, ten gama záblesk by to docela zastal, ale zase je to jenom velice úzký paprsek toho gama záření, který by asi nebyl schopen vysterilizovat úplně komplet celou Galaxii. Je možné, že o to, že tady žádné mimozemské civilizace nejsou nebo nejsou vidět, se někdo aktivně stará. Že je tady prostě nějaká jedna dominantní civilizace, která všechny ty nově vznikající systematicky ničí, aby jimi nebyla ohrožena a nebo, že tady existuje jakýsi potravní řetězec, že každá civilizace se snaží v té své sféře vlivu likvidovat případnou konkurenci, ale zase na druhou stranu se snaží pokud možno nevyčnívat, ať už nějakou rozsáhlou kolonizací nebo vysíláním rádiových signálů, protože má odůvodněné obavy, že by mohly existovat i civilizace vyspělejší, které by se chovaly podobně a tudíž by nebylo moudré jaksi o sobě dát vědět. To velice dobře vysvětluje, proč je v tom vesmíru takové nápadné ticho. Samozřejmě z hlediska našich vyhlídek do budoucna tahleta možnost není úplně optimistická, ale je to jedna z těch, které alespoň nevedou k žádným vnitřním rozporům.

 

Ve světle toho, co jsme si řekli, je otázka, jestli snaha za každou cenu se dopátrat odpovědi na Fermiho otázku, je vůbec ještě v kategorii vědy nebo už spíš víry. Jako dobře, na to poznání, že mimozemšťané existují, to je jednoznačně pozitivní, to je prostě vědecký poznatek, který by nám hodně řekl, ale jestli skutečně ta sama komunikace s mimozemšťany by byla pro nás přínosem, to už je spíš diskutabilní. Mezi těmi přínosy, co se zmiňují, by byl přísun nových technologií těch mimozemšťanů, ale to je otázka, protože:
1) Byli bychom schopni dešifrovat, jak by fungovaly nějaké výrazně vyspělejší technologie než jsou ty naše, i kdybychom jako dostali návod?

2) Byly by nám ty technologie k užitku? Kdybychom se pokusili člověka v době ledové naučit stavět auta, tak on to jednak nepochopí a jednak i kdyby jako jsme ho mechanicky nainstruovali, aby postavil auto, tak zjistí, že mu v jeho prostředí k ničemu není, protože prostě nebyly silnice.

3) A samozřejmě je otázka, ve světle zase všech těch možností, jestli by mimozemšťané byli tak altruističtí nebo tak naivní, aby se s námi jen tak podělili o všechny své technologické výdobytky, když by neměli žádnou jistotu, že jich třeba nezneužijeme proti jejich vlastním zájmům.

4) Další možností, která se často cituje, je kulturní obohacení. Že mimozemšťané by se zajímali o naši pozemskou kulturu, umění a zase naopak. Od toho právě ty pokusy vysílat do vesmíru hudbu. Ale tohlecto může být vlastně úplně šíleně naivní představa. Když si představíme, že bychom se pokusili dejme tomu netopýrovi vysvětlit, co je tak krásného, já nevím, na Moně Lise nebo na nějaké symfonii, tak narazíme na to, že on prostě je zvyklý na informace v úplně jiném jaksi fyzikálním formátu než jaký přijímáme my. Takže to naše umění by asi nebyl vůbec schopen vnímat a je dost velkou otázkou, jestli pojem krásna je nějak univerzální mezi jinými biologickými druhy, takže v todlectom bych byl spíš skeptik. Takže zase, jediná možnost, která je tak nějak nenapadnutelná, by byla ta, vůbec jenom to samotné vědomí, že tam někde existuje nějaký jiný inteligentní druh a případně informace o nich samých, o tom jak fungují biologicky, společensky a tak. Důvodů, proč se o kontakt s mimozemšťany nesnažit, je poměrně dost. V první řadě je to tedy to riziko agrese. Pokud by mimozemšťané byli tak nějak v doletové vzdálenosti nebo byli dostatečně technicky vyspělí, aby reálně hrozilo, že se k nám můžou dostat. A co si budeme povídat, ono to riziko je oboustranné. Skoro vždycky, když se během zdokumentované historie střetly nějaké výrazně odlišné lidské kultury, tak tam došlo k nějakému konfliktu, ať už ekonomickému nebo vysloveně násilnému, což byla asi ta úplně nejčastější varianta, tudíž bych si netroufl dát za lidstvo ruku do ohně, že se nebude chovat k mimozemšťanům agresivně a zase my od nich nemůžeme očekávat, že by byli nějak radikálně lepší než my sami, takže tohle je riziko reálné. Je tady problém kulturního šoku. To je představa, že kdybychom se setkali s civilizací, která už dávno rozřešila všechny otázky, které nás trápí, kterými se zabýváme, která by měla technologie, vedle kterých by ty naše vypadaly úplně banálně, zanedbatelně, spíš komicky, tak rázem by veškerý smysl naší existence jako civilizace vyzněl vlastně do ztracena. Může to znít jako takové plané filozofování, ale ono když se podíváme třeba na různé nově kontaktované společnosti, které do doby než k nim přišli první vyslanci naší civilizace, našeho kulturního okruhu, žily v době kamenné, tak ono jim to dost často nic moc dobrého nepřineslo, protože první, kdo tam přišel byli misionáři, kteří jim vysvětlili, že všechno, čemu věřili, jejich náboženství, jejich kultura, je vlastně špatně, že my to víme líp. Pak přišli obchodníci, kteří jim začali prodávat naše vymoženosti, nástroje a všechno a oni najednou zjistili, že i ta jejich hmotná kultura je prostě směšná, že s jejich kamennou sekerkou proti naší motorové pile, že prostě to je nebe a dudy, ale zároveň také zjistili, že oni té naší civilizaci vlastně nemají čím přispět. Jediný, kdo se o ně zajímá je pár nějakých potřeštěných antropologů, kteří jako o nich pak napíšou vědecké pojednání, ale jinak po nich neštěkne ani pes. Oni vlastně skončí jako takoví vyvrhelové, protože zavrhli tu svoji kulturu, která se jim zdála nanicovatá, ale vlastně nejsou ještě součástí té naší a buď to to trvá několik generací než se přizpůsobí, ale přijdou tím o svoji identitu, a nebo to nedokážou nikdy a v podstatě tak nějak jako celá ta příslušná kultura odezní do ztracena. Je tedy otázka, jestli vůbec je jako správné se o ty mezikulturní kontakty snažit a rozhodně je jasné, že je potřeba k tomu přistupovat opatrně. Hlavně tedy ze strany té vyspělejší strany. Že možná jestli opravdu žijeme v té kosmické zoo a všichni se úzkostlivě snaží nám vyhýbat, možná je to opravdu pro naše dobro. Velmi závažné riziko je, že mimozemšťané vůbec nepochopí. Když se jenom podíváme na snahy pochopit komunikaci jiných živočišných druhů jako jsou třeba delfíni, tak v tom zas tak velké průlomy nebyly učiněny, ačkoliv vlastně s těmihle živočichy můžeme přímo interagovat a můžeme předpokládat, že komunikují o relativně přízemních věcech, které dokážeme pochopit, což u mimozemšťanů moc čekat nemůžeme a navíc tam budeme mít třeba jenom ten rádiový signál a navíc ani třeba nebudeme mít možnost té vzájemné výměny, dialogu, protože prostě ta prodleva bude příliš dlouhá. A samozřejmě vůbec ty náklady na udržení té komunikace budou nenulové. Takže je možné, že skutečně inteligentní bytosti zvážily klady a zápory a z velké většiny se rozhodly vůbec nic takového nepodnikat, rádiově ani opticky nic do vesmíru nevysílat a pozornost na sebe neupoutávat, ať už proto, že jsou paranoidní a nebo proto, že dospěli k závěru, že případné zjištění vůbec nestojí za to. Vůbec nedokážeme říct, jestli jsou mimozemšťané hodní, ve smyslu prostě altruističtí, snažící se jenom o naše dobro a rezignující na své vlastní zájmy, jak to dost často propagují proponenti SETI, že až se ozvou mimozemšťané, tak zavládne ráj na zemi. Je možné, že mimozemšťané budou vyloženě zlí, že jako bez ohledu na tom, jací jsme a o co nám jde, tak se nás budou snažit zničit, ale vůbec nejpravděpodobnější je, že mimozemšťané budou tak jako my více či méně pragmatičtí, což znamená, že budou chtít něco za něco. A otázka tedy bude, jestli my jim budeme mít co nabídnout, aby oni nám také mohli něco nabídnout. No, ale představa, že s mimozemšťany budeme smlouvat jako na orientálním bazaru s komunikační prodlevou několika set nebo tisíc let, to bych řek, že je někde na hranici komedie a tragédie, ale nepovede to k ničemu smysluplnému.

 

Takže se domnívám, že ačkoliv hledání signálu mimozemšťanů určitě má svůj smysl a svoji hodnotu, že snaha o aktivní navázání takového kontaktu nebo dokonce upínání se k takovému kontaktu jako univerzálnímu řešení všech našich problémů, je zcela jednoznačně na hranici iracionality, až bych možná řekl skoro náboženské víry, protože my ve skutečnosti nevíme, kdo by na druhé straně té pomyslné linky mohl čekat a to spektrum myslitelných mimozemšťanů je skutečně velmi široké, stejně jako možné spektrum jejich úmyslů.

 

Celá tahle přednáška, stejně jako všechny ostatní podobné přednášky, je pronásledována přízrakem, který lze ztvárnit takto: N=1

Máme jenom jedno pozorování, jenom jednu inteligentní civilizaci, jenom jednu obyvatelnou planetu, jenom jednu biosféru a z jednoho pozorování, jak je už prostému selskému rozumu jasné, se nedá odhadovat ani to, jak je pozorovaný jev četný, ani to, jestli je vlastně typický. Jestli jiné civilizace se budou chovat jako my nebo nějak úplně jinak.

Než budeme moct zevrubně prozkoumat jiné Zemi podobné planety, tak to ještě nějaký ten pátek potrvá. V dohledné budoucnosti, můžeme uvažovat o tom, že se povede takové planety objevit. Pár už jich možná dokonce známe. Během řekněme desítek let bychom mohli je prozkoumat i z hlediska těch fyzikálních podmínek povrchu jako je třeba složení atmosféry, takže bychom mohli, řekněme za 20 – 30 let vědět, jestli v našem nebližším kosmickém okolí jsou planety obyvatelné a případně, jestli nějaké známky ve složení atmosféry napovídají, že tam existuje život. Ale to je asi tak všechno, co můžeme doufat, že zjistíme, pokud tedy nepřistanou ti mimozemšťané na trávníku před Bílým domem. A to nás v hledání odpovědi na Fermiho otázku moc daleko neposune, protože zpřesníme některé parametry v Drakeově rovnici, ale pořád tam zůstane spousta těch ošklivých neznámých.

 

Tak se podívejme aspoň na ten jeden případ, který máme a pokusme se z něho vytlouct maximum. Zemi ve skutečnosti můžeme brát ne jako jednu planetu, ale jako sérii dost odlišných planet. Pokud se na ni podíváme v různých časových okamžicích, tak zjistíme, že tady máme úplně cizí planety s jiným rozestavěním kontinentů, s jiným složením atmosféry, s úplně jinými ekosystémy, s úplně jinými živočišnými druhy. Že ten pohled do minulosti Země může být z tohodle hlediska poučný, protože jakkoliv toto nejsou nezávislá pozorování, tak je to asi to nejbližší, co k nezávislým pozorováním v současné době máme a v nejbližších 100 letech mít budeme.

 

Formulujme si tedy Fermiho otázku v čase. Jak to vypadalo s inteligentními tvory v minulosti. Máme tady 4,5 miliardy let pozorovacího času a velmi rozmanitá prostředí.

Nevyhnutelně musíme začít sami sebou. Jak to bylo se vznikem člověka? Hovoříme o tzv. „sapientaci“, tedy rozvoji inteligence a kultury, což bylo vzájemně úzce provázané. Bohužel nevíme přesně, co byla ta příčina, která tenhlecten vývoj spustila. Uvažuje se, když hodně zjednoduším celé široké pole vědeckého bádání, o čtyřech hlavních směrech:

1) Jedním z nich je, že lidé jsou specialisti na vývoj nástrojů, tedy hmotné technologie. To je hodně stará představa a když vidíme že vlastně ten rozvoj mozku byl docela spojen s používáním nástrojů, je to možné.

2) Další hypotézou je, že rozvoj inteligence souvisel s nutností kooperovat vzájemné akce nějaké té tlupy při obstarávání potravy. V dnešní době si spíš myslíme, že to co vedlo k rozvoji intelektu nebyla ani tak ta potřeba kooperovat, ale spíš ta potřeba řekněme intrikovat a manipulovat jinými lidmi. K tomu potřebujeme mít teorii mysli, tedy být schopni odhadnout, co si myslí ti druzí a jak bychom je nejlépe mohli přimět k tomu, aby udělali to, co chceme. Ať už aby nás jmenovali vůdcem smečky nebo aby šli lovit přesně toho mamuta, kterého chceme zrovna my nebo cokoliv jiného. A to je samozřejmě nikdy nekončící závod, protože k tomu, abychom tohle dokázali, musíme být chytřejší než ti druzí a v další generaci, kde tedy převládnou naši potomci už bude zase potřeba být ještě o pár bodíků ne-li chytřejší, abychom se tím vůdcem tlupy stali. Takže to by byl takový hezký případ pádivého jevu, který by pozitivní zpětnou vazbou zvyšoval naši inteligenci. No a konečně je tady jako taková divoká karta i možnost pohlavního výběru. Můžeme posoudit každý sám za sebe, jestli je pro nás při výběru životního partnera důležité, jak moc je inteligentní. Domnívám se, že pro velkou část lidí ano. A je možné, že pro nás je ve skutečnosti inteligence to samé jako pro samice pávů paví ocas. Že je to relativně samoúčelný znak, který ale slouží k rozpoznávání vhodných partnerů. A tedy i kdyby nám ta inteligence nebyla vůbec k ničemu dobrá, třeba pro nás byla dokonce škodlivá, tak by se v evoluci zvyšovala. Ve skutečnosti asi pravdou je, že hlavní roli sehrály všechny čtyři tyhle faktory, protože těžko říct jestli v praxi by šlo je oddělit a možná právě ta kombinace byla tím zásadním.

 

Každopádně, ať už z nás inteligentní druh udělal cokoliv, fungovalo to velice rychle. Tahle schémata jsou nevyhnutelně zjednodušená, ale zdá se, když si vyneseme zvětšování mozku na časové ose, že se jednalo o jev exponenciální povahy, tedy neustále se zrychlující a hlavně velmi rychlý. Tady někde na začátku máme Australopitheca, který byl inteligencí na úrovni šimpanze, tedy chytré zvíře. A na konci máme člověka – stavitele radioteleskopu. A mezi tím jsou nějaké jednotky milionů let a to je z geologického hlediska okamžik.

 

Na základě toho bychom mohli usuzovat, že je inteligence něčím výhodným, protože proč by se to v evoluci takhle systematicky zvyšovalo. A výhodné znaky podléhají tzv. konvergenci. To znamená, že se objevují u různých organismů, protože je prostě výhodné je mít. Takže vidíme, že třeba vakovlk a vlk jsou si docela podobní, protože je to optimální tvar těla pro nějakého středně velkého masožravce, i když vzájemně nejsou vůbec příbuzní. A ještě markantnější je to u bytostí žijících ve vodě. Ať už jsou to paryby, plazi nebo savci, vždycky tíhnou ke stejnému tvaru těla a protože zákony hydrodynamiky fungují pro všechny stejně. Je tedy otázka, jestli je to skutečně případ inteligence, zdálo by se, že jo, protože chytré zvíře musí být vždycky ve výhodě před hloupým.

 

Inteligenci si tedy nadefinujme nějak pracovně jako schopnost manipulovat se svým okolím, uvědomovat si sebe sama, sociálně se nějak organizovat a zároveň mít schopnost učit se, pamatovat si a vytvářet nové vzorce chování. Schopnost stavět radioteleskopy by tam rádi zařadili proponenti SETI, už jenom tím, že mimozemskou inteligenci definují jako schopnost postavit radioteleskop. Ono jim to asi lichotí a navíc je to z jejich hlediska pragmatické, ale my bohužel na Zemi žádná zvířata budující radioteleskopy nemáme, možná bohudík, takže to zatím musíme nechat stranou.

 

Začněme u lidoopů. O těch není sebemenší pochybnost, že jsou chytří. Dokážou si osvojit určité základy jazyka a nepochybně si nějakou formou uvědomují sebe sama. Mají tedy něco jako vědomí, i když při jejich inteligenci je nižší než to lidské. A mají dokonce primitivní kulturu. Ale ty nemůžeme brát jako nezávislé pozorování, protože, koneckonců, jsou to naši příbuzní.

 

Daleko lépe ten požadavek na nezávisle vzniklý inteligentní druh splňují někteří ptáci, kteří také jsou schopni určitých jazykových dovedností, zejména se to týká šedých papoušků, kteří nejen že jsou fyzicky schopni vyslovovat slova, ale oni jsou schopni si zapamatovat i jejich význam a dokonce s nimi i tvůrčím způsobem pracovat, skládat z nich nějaké věty, nějaké celky a podle všeho mají schopnost abstraktního uvažování, které se blíží až pětiletým dětem, takže na tom inteligenčně nejsou vůbec špatně.

 

Krkavcovití ptáci jsou podle některých experimentů schopni sebeuvědomění a také používají a zhotoví nástroje. To je případ vran novokaledonských, které dokonce podle některých měřítek si při tom počínají daleko vynalézavěji než šimpanzi.

 

Hodně známí jsou také kytovci, o jejichž inteligenci nemůže být pochyb, ale i nich vzhledem k tomu, že jim úplně chybějí jakékoliv manipulační orgány se nedá hovořit o používání nástrojů. Jejich inteligence je spíše v sociální doméně, ale nezdá se, že by nějak zaostávali třeba za těmi ptáky nebo lidoopy.

 

Totéž se dá říct o slonech, kteří jsou tedy trošku ve výhodě v tom, že mají chobot, který jim alespoň nějakou manipulaci s okolím umožňuje.

 

A docela inteligentní zástupce najdeme i mezi bezobratlými. Kde tedy není žádný druh, který by snesl srovnání třeba se šimpanzi, ale máme tu chobotnice používající nástroje, včely, které si jsou schopny sdělit s určitou mírou abstrakce informaci o poloze a charakteru potravy atp.

 

Z tohodle výčtu vidíme, že vysoká inteligence není na Zemi úplně ojedinělým fenoménem, ale zase na druhé straně není ničím, co by tady dominovalo. Spousta z těch druhů, které jste viděli, jsou ohrožené a na pokraji vymření a naopak tady máme druhy jako jsou třeba švábi, bakterie atp, které nějak významně inteligentní nejsou a přitom jim vymření rozhodně nehrozí. Že s tou výhodností inteligence to bude dosti relativní. Že ona je zase dost nákladná. Přece jenom udržovat v činnosti velký mozek je metabolicky nákladné, jeho vývoj je časově náročný atd. Takže někdy může být výhodné být prostě hloupý s tím rizikem, že nás něco sežere, ale o to větším rozmnožovacím potenciálem jako to dělají třeba ti švábi.

 

Co jsme taky viděli, že ty jednotlivé aspekty, které jsme vlastně hledali, ty jednotlivé prvky inteligence na sobě vůbec nezávisí. Máme tady kytovce, kteří mají vysokou sociální inteligenci, jsou zřejmě schopni abstraktně komunikovat, ale z hlediska používání nástrojů na tom jsou velice špatně. Máme tady chobotnice, které naopak nástroje používají, mají v podstatě docela dobré prostředky ke komunikaci, ale jsou krutě omezeny ve svých možnostech sociálních kontaktů, protože po nakladení vajíček uhynou, takže nemohou, ať už se za svého života naučí cokoliv, to předat svým potomkům. To je možná důvod, proč tady nemáme chobotnice, které by stavěly radioteleskopy, jinak k tomu mohlo dojít třeba již někdy v prvohorách. No a zřejmě tedy inteligenci nelze mezi jednotlivými druhy nějak kvantifikovat, prostě srovnává se to neobyčejně špatně.

 

Takže k tomu, aby nějaký biologický druh stavěl radioteleskopy nepotřebuje jenom vysokou inteligenci, ale potřebuje i inteligenci velmi specifického druhu.

 

Dobře, tak tohlecto byl pohled do přítomnosti. Podívejme se do minulosti. Víme, že v současné době v přírodě inteligentní zvířata nechybí a z naší vlastní minulosti víme, že vývoj velkého mozku je něco velmi rychlého, co trvá řekněme několik milionů let a co by mělo být výhodné, aspoň tehdy má-li ten druh k dispozici dostatečně výživnou potravu, aby si to mohl energeticky dovolit.

 

Nicméně tady nemáme žádný přesvědčivý doklad, že by před člověkem na Zemi existovala nějaká civilizace nebo vůbec, že by tady existovaly i ty vyspělé civilizace a ať už si to zdůvodníme jakkoliv, tak všechla tadlecta vysvětlení jsou vlastně netriviální, stejně tak jako všechny ty nesčetné odpovědi na ten klasický Fermiho paradox.

 

Pojďme se jenom zběžně podívat na to, o jak hluboké hlubině času tady vlastně hovoříme. Naše zdokumentovaná historie je jenom nepatrnou částí celé naší historie našeho biologického druhu. Který tady existuje jenom nepatrnou část té doby, co tady existuje rod člověk počínaje nějakými těmi africkými lidmi zručnými, kteří poprvé byli schopni plánovitě používat nástroje, oheň atd. Ale zase, lidoopi tady existují desetkrát déle než naši přímí předkové a doba jejich existence je nám nepatrným zlomečkem celé doby Fanerozoika, čímž rozumíme období zhruba 580 miliardy let, kdy tady existuje mnohobuněčný život nebo aspoň jeho fosilní doklady.

A to nikoliv překvapivě zase jenom malé části celé doby existence Země.

 

Ty hardwarové předpoklady, když to tak řekneme, nějaké ty fyzické adaptace, které jsou potřeba k tomu, aby daný druh mohl fyzicky budovat ty radioteleskopy, jsou tady poměrně dlouho. Už na začátku prvohor jsme tady měli živočichy, kteří měli nějaké manipulační orgány, chapadla nebo klepítka, kterými mohli manipulovat se svým okolím, kteří měli oči a jiné smyslové ústroje. Zase už během prvohor se takoví živočichové dostali na souš, kde možná jsou lepší podmínky pro rozvoj případné inteligence nebo technické civilizace. Ke konci prvohor tady zcela nepochybně máme živočichy, kteří byli schopni udržovat stálou tělesnou teplotu a zřejmě byli i nějakým způsobem sociální, i kdyby třeba tím, že se starali o svá mláďata. To byl třeba případ savcovitých plazů, kteří už tehdy byli v podstatě na podobné vývojové úrovni jako savci. Potom, v druhohorách, je vytlačili dinosauři, kteří na tom vlastně byli ještě lépe. Oni měli volné přední končetiny, to je něco, co savci nemají. To byl jeden z důležitých prvků v evoluci člověka, že jsme začali chodit po zadních a tím se ruce uvolnili k nějakým jiným úkolům jako je třeba zhotovování nástrojů. Dinosauři už todlecto měli za sebou, vlastně už od začátku. Někteří z nich už měli dokonce i vratiprst, takže fyzicky by byli schopni nějakých jemnějších manipulací. Ve stejném období se objevuje sociální hmyz a konečně jako ten poslední interval, tady máme to kenoozoikum, během jehož zhruba druhé poloviny došlo k tomu vývoji opic k člověku. Takže vidíme, že jako ty fyzické předpoklady tady byly strašně dlouho než došlo k jejich naplnění tím velkým mozkem.

 

Takovým tradičním vysvětlením, že evoluce je ve skutečnosti pokrok a že prostě to tomu pokroku nějakou dobu trvalo než dospěl až do té úrovně, kde se mohla objevit ta prvotní jiskra inteligence, která se pak rozvinula až v ten lidský mozek. Ale pohled na evoluci jako na pokrok směřující k nějakému cíli je vlastně už dneska docela zastaralý, protože evoluce optimalizuje spíš jako krátkodobě a lokálně než aby měla na zřeteli nějaký dlouhodobý konečný výsledek. A asi tak jedinou možnou příčinou, proč by tady mohl existovat systematické směřování k inteligenci, je efekt zdi. To znamená, že někdy na začátku prvohor byli všichni živočichové poměrně hloupí někde na startu, na nule, a hloupější už být nemohli. Takže i když se pak inteligence, více méně nahodile podle momentálních potřeb vyvíjela směrem nahoru či směrem dolů, tak nevyhnutelně se někteří zástupci prostě dostali dál než byli na začátku a průměrná nebo maximální inteligence pozorovatelná v přírodě se vlastně plynule zvyšovala. Tohle nevypadá nějak kontroverzně pokud to nedomyslíme do důsledků, protože to vlastně znamená, že pokud lidé ze Země zmizí, ať už proto, že odlétnou někam do jiné Galaxie a nebo proto, že se vyhubí, tak by to předpokládalo, že poměrně záhy některý z těch inteligentních druhů, o kterých jsme si tady mluvili, absolvuje ten samý vývoj, protože podmínky už jsou připravené a po nás to prostě vezmou ti šimpanzi a po nich třeba papoušci a chobotnice a takhle a že tady vlastně budou vznikat civilizace ne snad jedna za druhou, ale s nějakou poměrně vysokou frekvencí více než v minulosti, což jako by bylo velice zajímavé, ale připadá mi to vlastně fantastické, těžko se tomu dá věřit.

 

Přesto jsou tady některé argumenty ukazující, že vlastně ten pokrok by mohl ve skutečnosti existovat. Třeba podle některých biologů během celého Fanerozoika stoupá biodiverzita, že v dnešní době žije na Zemi mnohem více živočišných druhů než tomu bylo kdy před tím. Jistě namítnete, že je to prostě artefakt, protože dnešní druhy máme prostě zmapované relativně dobře, zatímco fosílií z prvohor máme málo zachovalých a takhle, takže těch druhů známe míň. Tady z těchto grafů by už to zkreslení mělo být odfiltrované, otázka je jak dobře, to je samozřejmě věc diskuze, ale pokud se tito pánové nemýlí, tak prostě už jen z toho kvantitativního hlediska je tady dneska mnohem víc druhů mezi kterými se ta inteligence mohla potencionálně objevit než tady bylo v minulosti. Proto je pravděpodobnější, že se objeví až teď než třeba někdy v těch prvohorách nebo druhohorách. Taky je otázka, jestli je to skutečně ukázka pokroku nebo jenom jestli se mění vnější podmínky, jestli třeba Země byla méně obyvatelnou planetou v minulosti z nějakého důvodu.

 

Pokud by to byly fyzikální podmínky, znamenalo by to, že dnešek je sám o sobě nějak jedinečný. Jestli je to geologií, klimatem, můžeme toho vymyslet spoustu, ale nic tak nápadného se nerýsuje.

 

Vysvětlení 2: Dnešek je jedinečný

Tady je například jedna možnost. Omlouvám se za popisky vzhůru nohama, jinak ten graf inteligentně udělat nešel. Podle pana Falkovského a jeho spoluautorů v podstatě od poloviny druhohor plynule stoupá hladina kyslíku. Smyslem jeho práce bylo ukázat, že taky velikost savců v závislosti na tom roste. Tady se docela dobře dá předpokládat kauzalita, protože savci během jeho nitroděložního vývoje jsou závislí na dodávce kyslíku placentou, která zase není kdo ví jak efektivní, takže při nízkém obsahu kyslíku není možné pro savce se efektivně množit. Takže museli být menší a pak se teprve mohli zvětšovat. Ale to platí pro velikost mozku samozřejmě taky. Protože mozek potřebuje hodně kyslíku a jakmile bylo množství kyslíku v atmosféře mnohem menší, tak bylo daleko výhodnější menší mozek, protože prostě zásobení kyslíkem bylo potřeba i někde jinde než jenom v tom mozku.

Bohužel hladiny kyslíku v minulosti, tady tedy ten graf je zase opačně – jako dnešek je tady u mě, tak ty hladiny jsou známy jenom s obrovskou nejistotou, tudíž během toho kritického času, druhohory, třetihory, mohlo být množství kyslíku podobné jako dneska, mohlo být také vyšší, mohlo být nižší, takže jako je to možné vysvětlení, ale nevíme toho dost, aby to bylo jasné vysvětlení.

 

Vysvětlení 3: My jsme jedineční

Také je možné, že tím jedinečným je člověk. Mluvil jsem o tom pohlavním výběru, což by byl třeba krásný příklad. S tím pro člověka platí trochu jiné zákonitosti než pro většinu ostatních druhů, protože prostě kritérií pro pohlavní výběr se dá vymyslet strašně moc a jenom u nepatrného procenta to bude zrovna ta inteligence, a tudíž, i když je vlastně ta inteligence sama o sobě nevýhodná a u všech ostatních organismů je držená na nějaké optimální úrovni (tu nižší, tu vyšší) prostě tomu člověk utek a stal se tou světlou výjimkou.

 

Vysvětlení 4: Neúplnost fosilního záznamu

Konečně poslední možnost je ta, že vlastně máme k dispozici neúplný záznam. Že ve skutečnosti tady ty inteligentní druhy v minulosti byly, ale my o nich nevíme. Proč by tomu tak mohlo být? No tak pokud se ta inteligence projevovala jenom na úrovni chováni, no tak nemáme šanci to zjistit. Mozkovny jako takové fosilizují poměrně vzácně a těžko se zkoumají. V minulosti to znamenalo prostě vzít tu zkamenělou lebku, nějak ji rozříznout nebo rozseknout a podívat se dovnitř, což zase jako většina paleontologů by radši rozsekla lebku vlastní než tu fosilní, takže se to tak nějak hýbe kupředu až v poslední době, kdy máme počítačovou tomografii a jiné možnosti, jak ty fosílie zkoumat neinvazivně a zase mozkovna není úplně dobrý indikátor inteligence. Kdyby ty jiné civilizace vytvářely nějakou hmotnou kulturu, nemusí se zachovat, ale pojďme se teda podívat, co tak jako v té minulosti bylo za kandidáty nebo kandidátní skupiny organismů, které by mohly být inteligentní.

 

Jednoznačně největší popularitě se těší dinosauři. Již sám Carl Sagan uvažoval, i když tedy spíš v tom kontextu, kdyby byli dinosauři nevyhynuli a měli více času, že by se vyvíjeli taky teda směrem ke stavitelům radioteleskopů.

Dinosauři, jak už jsme o tom mluvili, měli i některé nesporné výhody konkrétně teda ty přední končetiny, dobrý zrak a podle některých indícií i nějaký sociální život. Některé druhy měly chápavé končetiny, zrovna u toho Troodona, tam jako se to trošku přeceňuje, ale třeba i někteří býložravci – tady vlevo je Iguanodon – měli vratiprst. Případně to byl tedy malíček, ale ta ruka tam prostě byla v nějaké rudimentální podobě.

Problém je tam trošku s tou velikostí mozku. Oni ti dinosauři zase neměli tak malý mozek jak se o nich tvrdí. Když se vytvoří příslušný matematický vztah, tak měli dinosauři právě tak velký mozek ba i větší mozek než by se dalo očekávat u plazů srovnatelné velikosti. Takže nebyli nějak nápadně tupí, určitě, někteří dinosauři se dokonce velikostí mozku blížili tomu, co se dá očekávat od ptáků. To byl třeba případ toho Troodona, kterého třeba si ten Carl Sagan vybral jako příklad toho dinosaura, který by byl schopen dál rozvíjet svoji inteligenci. Ale pokud se řídíme pouze fyzickou velikostí a obsahem mozkovny, není žádný důkaz toho, že by ten Troodon byl inteligentnější než třeba pštros. To zas až tak vysoká inteligence není.

 

Ono ale s mozky je docela velký problém, protože mozky různých živočišných skupin jsou různě organizované, mají jinou hustotu neuronů a taky ta závislost velikosti mozku na velikosti těla je u různých skupin různá a najít jako v tomhlectom nějaký jednoznačný vztah mezi velikostí mozkovny a inteligencí je dost komplikované. Člověk zrovna, když tady vidíme ten vztah pro savce a pro primáty, tak člověk bude zrovna tady jako v tom nejvíc levém horním rohu. To samé s nějakou určitou výtkou platí třeba i pro některé ty kytovce nebo pro ty inteligentnější ptáky, ale zase jenom v rámci té jejich konkrétní skupiny, takže těžko říct, co to znamená o té absolutní inteligenci. Podle mozkovny nemůžeme nikdy srovnávat vránu, šimpanze, velrybu a člověka, protože prostě to srovnání nedává smysl.

 

Dinosauři měli na rozvoj inteligence spoustu času. Tady vlastně fialově máme vyjádřeno období Kenozoika, během kterého se savci vyvinuli od nějakých rejskovitých stvoření, která také měla hodně malé mozky. To nebyli žádní géniové. A vyvinuli se až do naší podoby. Vidíte, že doba, po kterou Zemi obývali dinosauři, byla několikanásobně delší, takže ať měli dinosauři mozky sebemenší, tak měli dostatek času k tomu, aby je mohli rozvíjet. Ti kandidáti, o kterých se uvažuje jako o nejinteligentnějších skupinách dinosaurů, se vyskytovali v podstatě už někteří v době jurské a potom různě během křídy. Takže kdyby jejich rozvoj mozku byl stejně rychlý jako u člověka, měli by už během druhohor spoustu příležitostí to stihnout. My ale nemáme žádné důkazy o tom, že by existovali dinosauři inteligentní byť jenom jako ty vrány.

 

Přesto se vyskytují různé spekulativní úvahy, jak by takový inteligentní dinosaurus, kdyby teoreticky vzniknul a dobře vypadal. Tohlecto je jedna z prvních. Je to model paleontologa Dalea Russella. Pokud vám připadá jako člověk v latexovém kostýmu, tak přesně tak vypadá a podle mě je to jeden z nejméně uvěřitelných, protože těžko si představit, co by dinosaury evolučně nutilo vypadat jako lidi. Jasně jako velký mozek, chápavé ruce, ale to je jediné omezení, které nějak plyne z té potřeby se nějak vyvíjet v inteligenci. Rozhodně tam nepatří ztráta ocasu a dokonale vzpřímená postava.

 

Tady jsou trošku uvěřitelnější dinosauři. Jako vidíte, že v poslední době tak jako mezi dinosaury přichází nově do módy peří, tím jak se o nich dozvídáme čím dál víc a tak i ti inteligentní dinosauři tak zvolna morfují k té ptačí podobě a nakonec vlastně dospívají k těm ptákům, o kterých víme, že vysoce inteligentní jsou, takže z těch hypoteticky inteligentních dinosaurů dospíváme k vránám, papouškům a tak.

 

Potom jako hodně staré a hodně zajímavé skupiny jsou hlavonožci a členovci, kteří mají ty manipulační orgány. V obou skupinách známe docela inteligentní zástupce. V minulosti, když pro to byly vhodnější podmínky, byli členovci hodně velcí třeba prvohorní klepítkatci dorůstali až dvou metrů nebo možná i víc, takže to už je velikost těla, kam by se nějaký ten podstatnější mozek vešel. Hlavonožci jsou velcí i dneska, takže tyhle skupiny měly také potenciál a samozřejmě bychom mohli uvažovat o tom, že by nějaká jiná skupina obratlovců než zrovna savci a primáti by taky mohla vyvíjet svůj mozek.

 

Bohužel o tom vlastně žádné doklady nemáme, takže je to jenom svědectví o tom, co mohlo být, ale nedošlo k tomu. Co by zbylo po nás, kdyby s odstupem x milionů let nějaká civilizace tady vznikla a ptala se, jestli v minulosti jsme tady byli nebo nebyli?

Kosterní pozůstatky, to je ošemetná věc, protože inteligentní bytosti většinou s ostatky svých druhů něco dělají. Můžou je nějak pohřbívat, což v některých případech může zvyšovat šance na zachování a v některých, třeba když je pálí, tak je to zase snižuje, takže to může být ošemetné. Navíc, kostra by musela být kompletní , včetně mozkovny, abychom dokázali, nebo aspoň odhadnout, inteligentní bytost.

Artefakty. Taková měkká kultura to prostě nefosilizuje, největší šanci na zachování by měly třeba zlaté nebo kamenné výrobky, ale zase třeba ty kamenné nástroje se nemusí dát snadno rozpoznat. No, různé stavby a takové věci většinou podléhají erozi. Musely by být na vhodných místech a vystaveny vhodným podmínkám, aby se uchovaly miliony let.

Zajímavou věcí, která pokud vím, tak ještě na to nikdo nepřišel a neuvažoval nad tím, jestli by to bylo nebo nebylo zachytitelné, by byly stopy po těžbě. Kdybychom předpokládali, že někde bude uhelná sloj nebo ložisko nějaké rudy, pak bychom se tam prokopali a zjistili, že už to tam někdo vytěžil. Ložiska uhlí, rud tady prostě existovala stovky milionů let, takže kdyby už tam někdo před námi kutal, byli bychom se o tom dříve nebo později dozvěděli.

Samozřejmě velkou šanci by měly artefakty zanechané na Měsíci. A velmi nápadným projevem naší civilizace, ať už s odstupem kolika milionů až set milionů let, bude totální proměna biosféry. My jsme vlastně vyhubili spoustu velkých druhů zvířat, ještě dlouho před tím než jsme se stali civilizací v pravém slova smyslu. Oni už ti lovci a sběrači v tom byli dosti zdatní a nahradili jsme je takovým globalizovaným souborem, který cestuje s námi. Jsou to jednak domácí zvířata, jednak škůdci. Takže jakýkoliv paleontolog by zjistil, že na všech kontinentech z větší či menší části vyhynula ta prapůvodní fauna a najednou se tam rozšířily druhy jako je třeba pes, kočka, prase, potkan, myš a z těch nepochybně se zas v budoucnu budou vyvíjet další a další nové druhy, takže to bude vypadat jako takové velké vymírání, po kterých zůstalo jen několik málo dominantních druhů.

 

Takže pro případné badatele, kteří by se nebáli posměchu a chtěli by hledat v minulosti Země jiné civilizace, jakkoliv si myslím, že takové hledání nemá moc velkou šanci uspět, by bylo možná záhodné se podívat na různé katastrofické události, které vyhubily velkou část biosféry.

Třeba vymírání na konci permu, kdy taky právě zůstalo několik málo těch nejpřizpůsobivějších druhů, kteří pak založili celou tu novou biosféru.

Jako otázka jestli prostě vymírání na konci křídy, dopadl ten asteroid, nevíme, jestli ho náhodou nějaká civilizace nepostrčila záměrně, existují také plány, že budeme pošťuchovat asteroidy a dopravovat je k Zemi za účelem těžby, tak jestli to někdo neudělal náhodou před námi. A jde o moderní zájem o globální oteplování, krásně by zapadalo třeba na událost na rozhraní paleocénu a eocénu, kdy došlo k prudkému a obtížně vysvětlitelnému nárustu skleníkových plynů v atmosféře.

Tohle si myslím, že ne, podle mě za tím nestojí žádné inteligentní bytosti, ale podle mě takhle bude vypadat náš podpis v budoucích geologických vrstvách.

 

Otázkou tedy je, kdo roli toho dominantního technického druhu převezme po nás? Kterak se splní vize z planety opic.

 

No a pojďme teda k tomu úplnému závěru. Fermiho paradox jsme nerozřešili. To jsem ani nesliboval, protože to je prostě otázka, která bude očekávat až naše potomky a vidíme, že stále je to N = 1, stále máme jen tu jednu technologickou civilizaci a vidíme pořád docela dost důvodů, proč by ty další měly existovat, ale přesto jsme si čím dál tím víc jisti tím, že je nevidíme. Samozřejmě existují hlasy, které mluví, že mimozemšťané tady operují, ale tomu bych nepřikládal moc velkou váhu. A jediné, čím vlastně můžu přednášku uzavřít, že „Jak dole, tak nahoře!“

Vidíme ten nedostatek technologických inteligencí jak ve vesmíru, tak na Zemi. Podle mého je tedy na místě hledat ty příčiny a pozice pozorovatelných mimozemšťanů kromě jiného právě v tom procesu, kde se vyvíjí život směrem k inteligenci a tam možná bude právě ten důvod, že právě to je ten obtížný prvek. Ale v současnosti právě máme pouze to jedno pozorování, takže nebudu tohle své vysvětlení nikomu vnucovat a ani sám mu rozhodně nehodlám věřit.

Tím vám poděkuji za pozornost.

Ještě bych si udělal malou reklamu. Pokud někoho přednáška zaujala, mohly by ho zajímat i moje webové stránky nebo knižní série Vzdálené světy, která se tedy zabývá astrobiologií Sluneční soustavy. Fermiho paradox tam tedy není pojednáván.

A tím bych přednášku už úplně ukončil a otevřel bych diskuzi.

 

 

Diskuze:

 

Prosím pan Kutílek první otázka:

„To není otázka, to je komentář. Komentář v tom smyslu, že bychom si měli ujasnit, co budeme chápat termínem život, protože zatím ten život, tak jak se s ním setkáváme v experimentech nebo experimentech přírody. Všechno je to založený na tom, že ten uhlík má kolik obrovských schopností, všelijakejch patvarů a struktur zvláštních. Žádný jiný prvek tohleto nemá, přitom je zajímavý, že ten uhlík je prohlašovanej za největšího nepřítele současnýho. Ale kdybychom se podívali na jednotlivý prvky tak ve vesmíru by mohl existovat i určitá forma života, záleží na tom, jak se dohodneme, co je život, a to na principu křemíku. Uvědomte si, že v tom nejtriviálnějším pohledu ten křemík je buď to z křemenu a nebo je po minerálech, který se vztahujou podle toho, kolik je tam té vody nebo to je v hrnkách jak máme čínský porcelán (přeloženo z angličtiny) a jak to máme v kaolinech nebo v kaolinickém nádobí. Tak tam už se projevuje ta určitá schopnost. Jasně by se tedy nemělo určitým způsobem nebo jestli by se nemělo uvažovat, doufám, že ty projevy by mohly být možná, spekulativně, i na jiném základu než jenom na tom uhlíku. S tím souvisí potom i další věc a to je měřítko. Měřítko je často tím, o kterém jste tady hodně mluvil, ale je to měřítko i velikosti a pořád se tady vrací ve vašich diskuzích to, že mimozemšťani by měli být podobní jako jsme my, mrňavější o něco nebo o něco větší a co když je to ta mimozemská třeba civilizace nebo co když je to souhrn mnoha krátkých geologických procesů, které se shrnou. A my víme v podstatě, že fyzikálně, když je víc než 1 %, 2, 3, 4 %, tak každej proces ovlivňuje vedlejší. To jsou ty služební procesy. Takže tam by mohlo existovat určité jako plazma, které bude vysílat možná podobný projevy jako bychom očekávali od inteligentních bytostí. Ale ono to není, že jsou to inteligentní bytosti, to je k tomuhle. A potom mám kritickou poznámku pouze k tomu, že když vy mluvíte o inteligenci, to je jenom určitá evoluční schopnost, která je děděná a ti, kteří se chovají jinak, tak zanikaj. To je Darwinismus, prahobyčejnej Darwinismus, kterej bychom měli uznávat, protože jinak se dostáváme do oblasti tvoření, kde teda zasahuje nějaké iracionálno a to my z hlediska víry odmítáme, ale neodmítáme o tom diskutovat. To je odchylka od toho. Já jsem dneska četl materiály na internetu, že jeden z hlavních protagonistů o globálním oteplování přikazuje, aby se nezveřejňovali práce, které odporují tomu té teorii o globálním oteplování a jejich tvůrci byli vyhozeni, aby nebyli placení ze státních peněz. Děkuju, prosím tě. Ono to teda bylo zaměřený spíš na tu Ameriku. Tak to jsem teďka jenom odbočil. Ale ta inteligence, to je, já bych to rozlišoval. To čím my myslíme, když vezmete ty dinosaury, tak oni měli to inteligentní centrum nebo centrum inteligence tzv. inteligence – chování, měli v hlavě, ale zčásti až ve vocase. Tam měli druhý centrum toho chování, jak by se měli chovat, aby jim to vycházelo. Tak to je asi všechno, co já mám k vaší přednášce.“

 

Tak prosím reakce.

Tak děkuji za hodně obsáhlý komentář. Kdybych vlastně žil tu část, která se věnovala těm exotickým formám života. Samozřejmě o tomhle se uvažuje docela hodně. Vůbec jenom to spektrum těch forem života nebo potencionálních forem života, které si zatím lidé byli schopni jako představit a nějak reálněji zformulovat, jak by mohli fungovat, je strašná spousta. Existuje dokonce i krásná knížka popisující jako hypoteticky život na povrchu neutronové hvězdy, který by zase byl jako otázkou těch prostorových i časových měřítek neporovnatelně menších než ten náš, že prostě celá ta civilizace by se vyvinula a završila svoji existenci během několika málo hodin nebo dnů. Že by to byly procesy závislé na nukleonových interakcích ne na chemických, takže všechno by šlo mnohem rychleji.

 

„Možná elektrických.“

 

Tak my vlastně no, jasně no. Mohla by existovat nějaká forma života v interakcích plazmatu, plazmatických polích třeba na povrchu Slunce nebo nějakých takových protředích. Ten život na bázi křemíku se jako teďka zase vynořil v souvislosti s Titanem, kde jako je prostředí velice chladné, kde by tam mohly existovat třeba ty křemíko-vodíkové sloučeniny stabilně a tohlecto se samozřejmě do úvahy bere. Pro hledání těch inteligentních bytostí komunikujících prostřednictvím rádia, je to v podstatě taková odbočka, protože u toho stavitele rádia jako vlastně v tom prvním přiblížení se ani neptáme, jestli je z křemíku, uhlíku nebo z čeho vlastně je. Nám jde o to, že vysílá na té správné frekvenci, ale samozřejmě, kdyby to byly nějaké bytosti, které by byly úplně jako někde jinde, tak by samozřejmě volily asi jiné prostředky ke komunikaci. Ale při hledání života třeba ve Sluneční soustavě se na to samozřejmě zřetel do jisté míry bere, i když spíš tak jako hledáme prostě něco podobného nám, jako jsme v tomhlectom šovinisti.

 

Bych poprosil další dotaz.

Já poprosím o kratší.

 

„1) Jsem chtěl jen říct ohledně promluvy k netopýrovi, tak to máme krásně zpracované od Mahlera v Chlapsově kouzelném rohu, kde se to jmenuje Sv. Antonín Paduánský káže rybám a tam to končí tím, že ryby jsou ryby, ale to samozřejmě ukazuje někam do křesťanského prostředí, kde teda jsou ty úrovně toho soucna, pravděpodobně ten svatý…

2) Jsem chtěl říct, že neexistuje nic, co by podporovalo svého partnera hledat inteligenci. Daleko víc se prodává ňadrových implantátů než nějakých našeptávačů IQ. A sotva, že lidi mají počítače, tak se živě vyvíjí sexting a nikoliv řešení uzlíků.

3) To třetí je naprosto závažná věc. Prozatím nikdo z těch dvou teologických přístupů – kreacionistický a emerační (tzn. že Bůh v každé květině a kreacionistický, že Bůh je hodinář) prostě asi jen tak nebudeme moct oddiskutovat to, že nějaký nadřazený bankéř, který by byl supermanager, ať už by to bylo ve formě ktřeba, když Bergson říká, že život je kamínek, který přivalila obrovská vlna života nebo když třeba Teilhard de Chardin měl ten bod Omega, ke kterému směřujeme. Čili mě tam chybí v tomhletom celém konceptu otázka, byl tu po tu dobu někdo nadřazený, někdo říkám, už zase antropomorfně, známý Grygarův argument, že my modelujeme Boha jenom naším dětinským způsobem, ale přesto mě to tam chybí, protože jakmile bychom připustili toho kreacionistického Boha – hodináře, tak v tom případě možná budeme mít taky to řešení.“

 

No, to je otázka.

Jako Bohové mají podobný problém ještě ve větší míře než mimozemšťané, protože nemůžeme vůbec hádat jakékoliv jejich pohnutky, kdyby tedy existovali. Jako, že jo, je známý argument i na teologické půdě, že už Bůh stvořil ten nekonečný vesmír jenom proto, aby na jednu planetu z nekonečného množství složil právě nás a jako že jinde to nechal jenom tak pusté, abychom se měli čemu podivovat, jako nevím, to ať posoudí každý, jestli by to dávalo smysl.

 

„Taky zda ten jedinec, který žije jako v souladu s tím Bohem, zda žije déle a nebo naopak je to sebezničující. A tím nemyslím jenom Husa, tím myslím adaptivní styly chování, ale jinak v zásadě platí, že ten, kdo si třeba myslí, že dejchá pránu nebo ten, kdo si myslí, že ho Bůh miluje, tak je v zásadě v menším stresu.“

 

No to jo no, ale ne vždycky žije dýl.

 

Tak tady byla další otázka.

 

„Já zase spíš komentář k tomu Galaktickýmu klubu, že to popisuje vlastně nebo o tom též je primární direktiva ve Star Treku, ale zajímavý je, že v tom Star Treku, tedy zatím jsem viděl jen 80 %, nikde tam nevysvětlujou, přitom to má docela zajímavý logický vysvětlení, že když nás nebudou kontaktovat, my si půjdeme svojí cestou, tak můžeme objevit prostě technologie, na které voni nepřišli. Žejo, takže pro ně je výhodnější nechat nás vlastně nekontaktovaný.“

 

Určitě, tohlecto má svoji logiku, záleží, minimálně v případech, kdyby ty civilizace byly od sebe hodně odlišný, nějakým způsobem uvažování nebo prostředím, kde žijou, tak určitě todlecto by mělo svoji obrovskou váhu, protože každá by postupovala z jiného výchozího bodu a jinou cestou, takže v tomhletom máte zcela jednoznačně pravdu, že tím předčasným kontaktem bychom poškodili nejenom potencionálně je, ale třeba i sami sebe.

 

Další otázka nebo připomínka?

 

„Ještě tady k tomu. Jako bychom předpokládali jednu vesmírnou inteligenci, ale tady, jestli by ta hra byla taky těch inteligencí bylo nekonečně mnoho potencionálních, proč bychom se měli domnívat, že všechny budou mít jednu pohnutku, že by s námi třeba nekomunikovali.“

 

No, já bych ani nepředpokládal, kdyby tedy tady bylo skutečně hodně těch inteligencí, že by musely mít všechny nutně jednu pohnutku. K tomu by mohlo dojít vlastně jen v případě, že by byli v nějaké formě vzájemného kontaktu nebo, že by se na nás nějak vědomě smluvili nebo, že by se jedna druhé bály.

 

„Proto myslím, že ty předchozí diskuzní příspěvky to nepředpokládaly, předpokládaly tu jednu společnou, proto to nemá vlastně žádný důvod, proč bychom to takhle předpokládali.“

 

No takhle, těžko jako. My, zase máme jenom sami sebe. Je možné, že ta shoda všech možných faktorů, která je nutná k tomu, aby vůbec někdo byl schopen vynalézt a postavit radioteleskop, povede zároveň k tomu, že všechny civilizace, které toho budou schopny, budou mít nějaké povahové rysy, které je zároveň povedou k tomu, aby s námi komunikovat nechtěli. Ale to je dohad, to je vlastně nepotvrzená hypotéza a možná až tak procestujeme celou Galaxii a zeptáme se všech těch jednotlivých kosmických civilizací, proč si s námi hráli na schovávanou, tak ji budeme moci otestovat, ale zatím je to jenom spekulace.

 

Tady je otázka.

 

„Já bych se zeptal, zda je to hodně levný. Roku 1980 – 1987 tak jsem se poměrně často kontaktoval s Irinou Markovnou Krein, to byla dcera matematika Kreina a vnučka toho, který financoval tu Muchovu epochu slovanskou. Samozřejmě židovská rodina, velmi zajímavá a ona dělala takovou průkopnici toho programu SETI. Oni často o tom mluvili. Ona se mi teda líbila, i když to byla maminka spolužáka teda a vdaná. A já tehdy už právě přišel s vysvětlením, že prostě my furt si představujeme, že budeme ovládat energii Slunce a potom Galaxie, vždyť to je nesmysl z hlediska integrity té civilizace. Vždyť v takové galaxii při rychlosti světla nemůže existovat integrální útvar jo. Že je lepší cesta do toho nitra tý hmoty, přímo do těch nitroatomových reakcí, takže já si myslím, že bude možné v průběhu nějakého hodně dlouhého období a tam, jak jste to říkla, v případě těch neutronových hvězd, vlastně za jednu naši vteřinu vzniknou procesy srovnatelné s miliony let, čili jestli existuje nějaký vývoj a dosáhne této úrovně, tak tam akceleruje tolik neutronů, kolik si vůbec nedokážeme představit. A já tvrdím, v případě, že se nevyničíme teďka, děláme všechno, abychom to udělali, že jo, tak v případě, že to lidstvo přežije, tak během dvouset let se můžeme osvobodit od těch materiálně-energetických parametrů své existence, to znamená vývoj velmi dynamický nezávislý na surovinové a energetické bázi, to je naprosto reálné ve smyslu tradičních inovací a … No a pak se osvobodí od prostoročasových bariér své existence. Já vím, že těch obyvatelných světů je strašně málo, ale ony se najdou, ty které vyhovují těm pravidlům osídlovatelnosti, jo. Takže asi takhle bych k tomu odpověděl. Nebo-li ty civilizace, které jsou, tak ony nám zmizej, ony samy zmizej před sebou, takhle uvíznou v mnohem příhodnějších podmínkách a drží se jako muzeum tu původní planetku.“

 

No, tohlecto je vlastně jeden z možných příkladů té singularity, že by člověk přišel do nějakého virtuálního prostředí a pak už by se jenom zdokonalovaly ty prostředky pro budování té virtuality. To je samozřejmě naprosto reálné, to v podstatě záleží na tom, jak se lidé vědomě rozhodnou, jestli tohleto budou chtít nebo jestli budou chtít cestovat k těm hvězdám. Netroufám si rozhodovat za ně.

 

Poslední otázka a prosím krátkou, protože už nemáme moc času.

 

„Inteligence prudce roste nahoru, ptám se, jak to vypadá, jaký je předpoklad, že to bude extrapolovat do budoucna.“

 

No, to záleží samozřejmě. Evoluce funguje tehdy, pokud je tam nějaká selekce. Pokud inteligence představuje nějakou výhodu pro přežití, pro zanechání potomků. Jakoby, tak nějak subjektivně by se zdálo, že v současné době nějakou výraznou výhodu nepředstavuje, nebo spíš, že je dokonce na překážku, protože už vlastně několik desítek let se pozoruje, že právě ti nejinteligentnější, nejvzdělanější lidé se rozmnožují spíše méně, protože věnují spoustu času studiím, zatím co ti, kteří to na tom společenském nebo akademickém žebříčku nějak vysoko nedotáhli, tak naopak se rozmnožují více, protože prostě to je pro ně tak nějak náplň a je to pro ně dostupné, tak do toho jdou, proč by to nedělali. Takže z tohodle hlediska by se zdálo, že rozvoj inteligence by se tak nějak měl spíše zpomalit, zastavit. Ale zase jako je otázka, jestli tenhlecten stav, který pozorujeme my tady, bude jako trvat i v následujících tisíciletích. Domníval bych se, že půjde o logistickou křivku, která prostě stoupá až doroste nějaké hodnoty a pak plynule se buď vyrovná a nebo zase dojde k poklesu, ale jako předpovídání evoluce do budoucna je skoro vlastně nemožný úkol.

 

Děkuji za přednášku, musíme končit.

 

https://www.youtube.com/watch?v=I7VnYcyfn1E

1:54:59

Komentáře

komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *